Jsou filmy, které vám v hrdle zanechají nesnesitelnou hořkost a v duši zvláštní směsici prázdna a mnohohlasého chóru dojmů. Jsou filmy, které odpálí vnitřní katarzi, nasvítí životní hodnoty z úhlu, z jakého na ně člověk už poněkud odvykl pohlížet. Jsou zkrátka filmy, které jsou něčím víc než jen několika pomíjivými okamžiky, které prosedíte v pohodlné sesli multiplexu a domů si odnesete leda sladký odér popcornu na oblečení a indiferentní pachuť oslnivých efektů na jazyku...

„Potomci lidí“ jsou podobně jako Greengrassův „United 93“ přesně takovým snímkem. Avizovaná sci -fi škatulka možná přiláká širší spektrum diváků, nicméně z hlediska obsahu je vlastně zcela irelevantní. Ano, píše se rok 2027, ano, jisté detaily a reálie světa se liší od toho našeho, nicméně nemůže být pochyb o tom, že Cuarónovo dílo nevolá po žádných vzdálených časových horizontech, neevokuje zářné hypertechnizované zítřky lidstva, ale odráží v dnešek ve vší ubohosti a absurditě. Mnohem víc než futuristický, je tenhle film nostalgický. Jako prošedivělá mánička s duší hipíka, s džointem, co chutná po jahodách a vyprávěcí bravurou nadaného naturalisty.

Tedy znovu: 2027. Už 18 let se nenarodilo žádné dítě. Svět se otřásá v základech, absolutní beznaděj, absence perspektivy, rozklad životních hodnot a zcela neodvratná vidina konce ponořila většinu světa do anarchie a chaosu. Jen Velká Británie odolává jako ostrůvek řádu – ze společnosti jsou s důkladností holokaustu vyloučeni všichni cizozemci a kdesi v nitru Londýna bytuje selankovitá společnost, která sedává v upravených altánech a za zvuku dechovky čeká, až se loď potopí. Jen ještě dopít poslední brandy... Hlavní hrdina Cuarónova snímku žije na hranici světa anarchie a oktrojovaného řádu. Theo je úředník s minulostí aktivisty, člověk, který ztratil veškeré iluze a žije ze setrvačnosti, poháněn lacinou whisky a pachem nikotinu. Jeho stereotypní život projde katarzí ve chvíli, kdy se za patřičnou úplatu rozhodně pomoci černé „běžce“ Kee... V Theových rukou se ocitne doslova a do písmene naděje celého lidstva a jeho život zase dostane smysl...

Jen se proboha nenechte unést dojmem schematismu a hollywoodské selanky. Theo není hrdina z učebnice „jak zachránit svět“, scénář „Potomků lidí“ se zcela vymyká zaběhaným klišé a Alfonso Cuarón přichází se svým režijním viděním jakoby z jiné dimenze. Z dimenze neobyčejně civilní, sugestivní, přirozené... čas filmu plyne z počátku takřka ospale, nevzrušivě a drama vtrhává do poklidného tepu života hrdinů jako naprostý šok, otřes, vyšinutí z vazby normálna. Přesně tak působí i na diváka, rázem jsou ukolíbané divácké mysli vyplivnuty do prostřed dění, otřeseně hledí na netlumenou brutalitu a nemilosrdnost, líčenou s dokumentární explicitností a nepřikrášleností. Vše je křehké, nepředvídatelně křehké. Životy hrdinů nejsou chráněny kouzlem žánrového schématu, kde určité věci prostě nejsou dovoleny, naopak, jsou bez milosti vystaveny zvlčilému a neutěšenému pařátu světa. Ne náhodou odpírá scénárista Theovi v podstatné části filmu takovou samozřejmost, jako je bezpečná obuv. Zranitelnost a bezbrannost tak zvaného hrdiny je akcentována i tímto zdánlivě bezvýznamným prostředkem.

Theo a Kee představují dva jakž takž pevné body, skrze něž divák nahlíží do syrové a brutální reality xenofóbního a kryptofašistického Avalonu. Cuarón dokáže absurditu a děs „bezpečného zřízení“ (rozuměj: totality) líčit se samozřejmostí náhodného pozorovatele. Žádné do očí bijící scény, žádné vykřičníky, které by z diváka ždímaly emoce. Cesta hrdinů je lemovaná ukázky každodenního teroru, jako jsou klece pro umulousané a vyhladovělé uprchlíky i zhovadilé teroristické buňky, které v nejasné šachové partii hrají... o co vlastně? O spásu lidstva? Revoluci?  Svět „Potomků lidí“ je znepokojivý právě proto, že v jistém ohledu postrádá logiku, racionalitu a hierarchii – je to svět před pádem do propasti, svět odumírajících hodnot, katastrofická freska zániku humanity. Jako oáza působí sídlo Theova mentora Jaspera, který uprostřed lesů žije podle starých not, za zvuku starých šlágrů, v odéru marjány a v ideových kulisách hnutí hippies. Pokud někam umisťuje Cuarón své vypravěčské sympatie, tak právě do Jasperovy chaloupky, kde ještě věci mají smysl...

Bravurní podobenství zániku lidstva korunují technické prostředky vyprávění. Hudba je velmi zajímavou mixáží apokalyptického chóru, nepříjemných ruchů a šlágrů, které zní přímo ve fikčním světě (z rádia a futuristické hifi soustavy). Musím přiznat, že na „Ruby Tuesday“ po shlédnutí „Potomků lidí“ už nikdy nezapomenu... Podobně účinným prostředkem je střih, který místy zcela absentuje a nechá film plynout v neuvěřitelně dlouhých a syrových celcích. Dává tak vyniknout expresivní práci ruční kamery Emmanuela Lubezkiho (mj. snímal i Burtonovu „Sleepy Hollow“). Ta dodává svým roztřeseným okem punc autenticity jak dialogickým scénám, tak akčním sekvencím, které jsou až nezdravě bezprostřední a působivé. Obrovské uznání zaslouží herecká družina v čele s výborným Clivem Owenem... není pochyb o tom, že tahle drsná maskulinní tvář je vybavena jemným vnitřním herectvím a přirozenou křehkostí, přející civilním polohám. Micheal Caine v roli Jaspera znovu dokládá, co je to sílící charisma stáří... Neznámá tvář Claire Hope-Ashitey září a bez velkých problémů se vyrovná hvězdě jako Julianne Moore. Hlavní hvězdou je ale Alfonso Cuarón, který po své potterovské anabázi konečně odevzdává práci, jež ho řadí mezi režisérské hvězdy první velikosti. Způsob, jakým pracuje s velkými celky záběrů, jakým pracuje s lidskými tvářemi, jakým graduje intenzitu filmu, jakým s minimálními prostředky navozuje atmosféru budoucího světa a způsob a jakým minimálními prostředky zrcadlí v budoucím světě rozkladný stav světa našeho, je hodný obdivu a uznání.

„Potomci lidí“ nejsou planým moralizováním, ani vybičovaným katastrofickým filmem, který by se opíral o schéma a vše vypovídající symboly. Je to ve své podstatě film komorní, drsně autentický a upřímný. Na malém vzorku lidstva předkládá hrůznou vizi konce humanity, která je ve svém rozuzlení až symbolicky nadnesená... není pochyb o tom, že tohle „science fiction“ není nic jiného než mrazivá hyperbola dneška. Pro mě určitě dosavadní divácký zážitek roku.

Nemohu neupozornit na sekvenci s Archou umění, která je situována do notoricky známé londýnské továrny, kterou proslavili PINK FLOYD na albu „Animals“. Tato aluze není mou samoúčelnou interpretací, neboť v pozadí dialogu Thea s bratrem se ve větru houpe slavné okřídlené prase. Snad je to jen můj osobní dojem, ale „Potomci lidí“ do jisté míry k dehumanizované větvi floydí poetiky skutečně odkazují...

Flash trailer ČSFD